Kreztky pláče. Kristensenová se vzteká. Kruse se směje. Schmittová intrikuje. Huffschmidt nevítězí. Manažeři u pásu.

Čerstvá a stále doplňovaná sestava divadla je na počátku hledání svébytné poetiky. První výzvou k nalezení sebe sama je zvládnutí mluvy, dialogu na jevišti. Textová partitura mladé německé dramatičky svojí řemeslnou bravurou takový prostor otevírá. Lausund nás vybízí k partneřině, k učení respektovat individualitu našeho jevištního kolegy, k nebojácnosti nahlas vyjádřit sebe sama.

Pro divadlo lidí bez domova skýtá hra navíc obrovsky dramatický potenciál. Hraje se totiž o vykořeněných, mravně upadlých a identitu postrádajících manažerech. Slova Ingrid Lausund tak paradoxně právě v našich ústech odkrývají člověka v první řadě jako křehkou a k základním věcem se upínající bytost, teprve až v nějakém dalším plánu jako subjekt určený sociálním statutem.

S herci hru zkouší Petra Tomanová, studentka dramaturgie, která je toto léto na praxi v divadle Ježek a čížek a rozjíždí projekt bezdomoveckého divadla v Otrokovicích