Mezi nejčastější důvody bezdomovectví patří absence rodinného zázemí, krach mezilidských vztahů, závislosti, nemoc, ztráta zaměstnání a snížená schopnost sociální adaptace. Definice bezdomovce má proto čistě operativní charakter.
Mezi své klienty počítáme stejně lidi bez domova, jako ty, kteří mají velmi nejisté, přechodné či jinak nevhodné bydlení.
Potenciální klienty oslovujeme v místech, kde se přirozeně shromažďují, tedy na nádražích, rušných ulicích a náměstích. Své přátele a známé k nám přivádějí naši herci. Další přicházejí sami přilákáni letáčky, zprávami v médiích nebo po shlédnutí našeho představení. Získávání nových klientů je náročná a systematická práce, která vyžaduje zkušenosti, trpělivost a odhodlání.
Klientům nabízíme sociální, 
psychologické i právní poradenství, možnost telefonického vyřízení naléhavých záležitostí. Odkazujeme je na příslušné sociální služby a kvalifikované pracovníky ve spřízněných organizacích. Naše klienty-herce navštěvujeme v nemocničním ošetření. V některých případech je doprovázíme na úřad, k lékaři, k soudu apod.
Divadlo mění stereotypy
Jako Divadlo Ježek a čížek mění stereotypy svých klientů, působí i na nejširší veřejnost, aby pozměnila svou stereotypní představu o bezdomovcích jako homogenní a obtížné skupině obyvatel. Pořádá semináře i workshopy pro odbornou i laickou veřejnost a vystupuje na širokém spektru akcí – na amatérských i profesionálních divadelní přehlídkách, letních festivalech, při pouličních veselicích, v programu stálých scén, při charitativních a jiných společenských akcích.
Ježek a čížek nabízí klientům divadlo ve dvojí podobě. Jednak v divadelní přípravce, jednak jako vážnější práce na inscenaci. Přípravka je otevřená všem zájemcům o dění v divadle, bez ohledu na to, jestli chtějí veřejně vystupovat.
Při práci na inscenaci se Ježek a čížek neliší od klasického amatérského či poloprofesionálního divadla. Hra se studuje a role obsazují běžným způsobem, přičemž se ovšem musí počítat s přirozenou fluktuací herců. Obsazení do role znamená pro klienta závazek a jeho splnění mu přináší uspokojení. Tato fáze práce s klienty směřuje vždy k veřejnému vystoupení. Jak herci Ježka a čížka shodně potvrzují, hraní na veřejnosti jim dodává sebevědomí a účinně mění jejich postavení ve společnosti.
Rok 2006
V roce jsme nastudovali dvě inscenace, realizovali dvě performance na veřejných místech a uspořádali již třetí ročník mezinárodního festivalu bezdomoveckých divadel Hic sunt leones 2006.
Poslední inscenací Ježka a čížka v roce 2006 byl Křeček v kanapi na motivy Haškovy Aféry s křečkem. Jaroslav Hašek se těší veliké oblibě jak našich herců, tak diváků. Děj své povídky Aféra s Křečkem navíc lokalizoval do Orebitské ulice na Žižkově, nedaleko naší zkušebny. Sekundán Honzátko zakoupí křečka. Křeček uteče do kanape, symbolu měšťanské domácnosti. Rodina Honzátkova se ho snaží vypudit nasazením jiných živočišných druhů – fretek, morčat, ježků, ale zvířata se uvnitř pohovky bez nejmenších problémů snášejí. Inscenace pracuje s maskami zvířat, které vyrobila výtvarnice Vladimíra Šturmová, a improvizační situační komikou.V rámci příprav inscenace Křečka v kanapi a projektu Auto*Mat jsme podnikli žižkovskou Vlastivědnou vycházka po pamětihodných místech Haškovy Aféry s křečkem.
S další performancí vystoupil Ježek a čížek na vernisáži soch akademického sochaře prof. Jiřího Beránka. Podnětem k této performanci byla skutečnost, že se v jedné soše Jiřího Beránka v zimních měsících ubytoval bezdomovec.
Naše činnost již tradičně i tomto roce vyvrcholila mezinárodním festivalem bezdomoveckých divadel Hic sunt leones 2006, který se uskutečnil 10. prosince v obou sálech experimentálního prostoru NoD-Roxy. Pozvání Ježka a čížka přijala bezdomovecká divadla z Německa, Slovenska a Maďarska.
Příspěvek Největší divadlo na světě zakladatele a bývalého režiséra divadla Ježek a čížek Miroslava Drábka na Symposiu divadelní atropologie v Brně, 3.12. 2004
O divadle Ježek a Čížek
Vzniklo jako divadlo pro lidi bez přístřeší, původně klientů projektu street paper Nový Prostor.
Postupem času si do divadla našla cestu bezmála stovka lidí ocitnuvších se nějakým způsobem v tísnivé situaci. Spontánně začali přicházet nejen lidé z ulice, ale i studenti, umělci, sociální pracovníci. Divadlo začalo zcela pravidelně vystupovat na veřejnosti. Po slavné inscenaci D. I. Charmse a L. Dohnala: "Jakou barvu má nic?" následovala inscenace J.A. Pitínského "Betlém, aneb převeliké klanění sotva narozenému jezuleti" a inscenace E.A. Longena, E.E. Kische a J. Haška "Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní." Divadelní společenství se dále podílí na akcích: divadelní improvizace, otevřené zkoušky, prezentace nových autorů, masopustní průvod, účast na českých i zahraničních workshopech a konferencích aj. O divadle bylo natočeno několik krátkých filmů. Posledním je film M. Marečka "Domov můj..." o výjezdu divadla do povodněmi zasažených oblastí (projekt Lidé bez domova pro lidi bez domova).
Může přijít kdokoli a kdykoli. Kritériem je touha tvořit a hrát si. Respektujeme i jedince s výraznou negativní energií, s výraznou pozitivní energií, prokleté básníky, tuláky, věčné studenty, outsidery, dosud nerozpoznané talenty s pronikavou genialitou, fluktulanty, smolaře, kurtizány, šťastlivce, intelektuály, blahoslavené chudé duchem, stejně jako bohaté duchem, jedince obdařené aurou, postižené grafomanií, exhibicionisty, simulanty, chronické lháře, barony Prášily, epileptiky, gotické typy, hypochondry, Chlestakovy...
Kdo něco zažívá a přilepují se na něho životní příběhy je vítán.
Zásadně nerespektujeme politiky, ministry, sportovce, muzikálové umělce.
Prostor
Každému z nás je přidělen prostor k tvoření a je na každém z nás jak ho naplní - jestli hledáním, strachem, hrou, rodinou, prací, urputností, humorem, pohodou, nadějí… Toť náhled filozofický. Je však zajímavé sledovat jak se ten který z nás se svým vymezeným prostorem vypořádává konkrétně, v realitě, kolem nás.
Ti z nás, kteří jsou permanentně na cestě se totiž v prostoru pohybují mimořádně ostražitě, tím pádem ale i vnímavěji a pozorněji. Musí se častokrát například napít, aby strach řekněme z ohrožení překonali. Nemají jistotu hnízda, domova, kde se lze uvolnit, odpočinout si, kde lze načerpat sílu a energii ke startu, k proměně tváře.
To, že pracuji s lidmi, kteří prodávají Nový Prostor pokládám za velmi příznačné. Divadelník Peter Brook napsal knihu, která se jmenuje Prázdný prostor a mluví v něm mimo jiné o mrtvém divadle. My se v našem divadle snažíme hrát si a vciťovat se. Ale vcítění a strach nejsou zrovna dvakrát dobrými sourozenci. Naše improvizace nejsou nápadité a secvičení je příliš kostrbaté. Pokoušíme se osvobodit imaginací, ale častokrát jsme unavení a není síla. Často se říká - dostali jste prostor, ale nevyužili jste jej. Divadlo jako prostor kde lze něco zkonstruovat, secvičit a zmontovat, je pro nás prostorem posvátným. Posvátným v tom smyslu, že se trochu bojíme vybočit z konvenčních pravidel, kterých jsme ostatně stejně nikdy nedosáhli. Proto je naše obava o vybočení z konvenčních pravidel vlastně absurdní. Kdo jiný by měl vybočit z konvenčních pravidel, když ne my.
Vytvořili jsme si před okolím hradbu vlastního světa, ve kterém přesto žijeme a uvolňujeme se. Tato hradba se však otevře po velmi dlouhém a složitém procesu. Kontury našich pohybů v prostoru ale přesto zůstávají. Nejsme nic. Jsme cudní a nejistí a překonáváme to exhibicí. Z hlediska společenského má naše situace nejblíže k existencionalistům, poněvadž je téměř bezvýchodná. Z hlediska obrazivé dynamiky se hlásíme k surrealistům. Dobově je nám nejbližší gotika a středověk. Přesto všechno je naší barvou naděje.
Miroslav Drábek
